Pověsti z okolí Předína

Studánka tato je pravděpodobně velmi stará. Cesta k ní vede přes krásné prostředí hlubokých lesů v okolí Předína, kde uvidíme spoustu drobných potůčků a při nich i zajímavých rostlin a živočichů. Samotná studánka je tvořena tůňkou s neustále nově přitékající vodou z pramene, který pod studánkou pokračuje malým potůčkem. V minulosti byla hojně místními využívána, měla i údajně léčivé účinky. Odebraný vzorek vody ze studánky neodpovídá limitům pro pitnou vodu z důvodu zvýšených hodnot v mikrobiologických ukazatelích a nižším pH.

U vesnice Hor blízko Předína je v lese studánka, říkají jí Hraběcí. O jméně tom, vypravují tuto pověst.

V předínských lesích bývaly veliké panské hony. Sjížděla se tam šlechta ze širokého okolí. Nejslavnější byla hony na vysokou zvěř, při nichž panstvo na koních pronásledovalo vyštvaného paroháče tak dlouho, dokud znaven neklesl. Potom byl jelen tesákem dobit.

Stalo se při jednom takovém honě, že psi brzy vyslídili a vyštvali krásného silného jelena. Ten se dal na zběsilý útěk. Lehké nohy nesly ušlechtilé zvíře, které s parohy nazad složenými hnalo se lesem. Přes křoviny a dolíky přenášel se jelen lehkými skoky. Lovecká družina na rychlých koních hnala se za ním. V čele jejím byl hrabě z nedalekého panství, znamenitý jezdec a lovu milovník. Také jeho kůň stejně lehce jako jelen přenášel se přes všechny překážky.

Štvaný jelen doběhl až tam, kde mezi dvěma pahrbky bahnisko se rozkládalo nevelké, ale hluboké. Jediný skok, jelen přeletěl s pahrbku na pahrbek a hnal se dále. Hrabě honbou rozjařený, v radosti, že jelena už už dohání, nechtěl a ani nemohl zaraziti rozehnaného koně. Ten se vymrštil z pahorku divokým skokem, ale nedonesl jezdce na pahorek protější. Dopadl na bahnisko a zabořil se tam. Nemohl hrabě ani nohy ze třmenů vytáhnouti, ani kůň se nemohl dostati z bahniska na břeh. Zapadali hloub a hloub.

Zatím se už ukázala na pahorku lovecká družina a s ustrnutím patřila na nešťastného hraběte, který za malou chviličku zmizel v bahnisku. Nebylo pomoci, nikdo se na bahnisko nemohl odvážiti, a než by byli hraběti nějak přispěti, bylo po něm veta.

To bahnisko je v samé blízkosti studánky, jež po tom lovcově skonu nazvána byla Hraběcí studánkou. Voda její je vždy dobrá a studená.

Lidé podnes říkají, že bývá u té studánky slýchati o polednách dětský pláč. Když se tehda to neštěstí stalo a zvěděla o něm choť zahynulého hraběte, přijela s maličkou svou dcerkou ke vsi Horám a odebrala se k bahnisku, které se stalo hrobem jejího manžela. Velkým hořem sklíčená padla tam na zem a tuze plakala. Také dceruška její se rozplakala  a nebylo možné ji utišiti. A z té veliké lítosti se dítě rozstonalo horkou nemocí. Stále v blouznění volalo tatíčka a za dva dny skonalo.

Ten pláč u studánky, o němž lidé povídají, je prý pláč toho dítěte, které prý tu hledá zahynulého otce.