Pověsti z okolí Předína

"O Hraběcí studánce"

Studánka tato je pravděpodobně velmi stará. Cesta k ní vede přes krásné prostředí hlubokých lesů v okolí Předína, kde uvidíme spoustu drobných potůčků a při nich i zajímavých rostlin a živočichů. Samotná studánka je tvořena tůňkou s neustále nově přitékající vodou z pramene, který pod studánkou pokračuje malým potůčkem. V minulosti byla hojně místními využívána, měla i údajně léčivé účinky. Odebraný vzorek vody ze studánky neodpovídá limitům pro pitnou vodu z důvodu zvýšených hodnot v mikrobiologických ukazatelích a nižším pH.

  

U vesnice Hor blízko Předína je v lese studánka, říkají jí Hraběcí. O jméně tom, vypravují tuto pověst.

V předínských lesích bývaly veliké panské hony. Sjížděla se tam šlechta ze širokého okolí. Nejslavnější byla hony na vysokou zvěř, při nichž panstvo na koních pronásledovalo vyštvaného paroháče tak dlouho, dokud znaven neklesl. Potom byl jelen tesákem dobit.

Stalo se při jednom takovém honě, že psi brzy vyslídili a vyštvali krásného silného jelena. Ten se dal na zběsilý útěk. Lehké nohy nesly ušlechtilé zvíře, které s parohy nazad složenými hnalo se lesem. Přes křoviny a dolíky přenášel se jelen lehkými skoky. Lovecká družina na rychlých koních hnala se za ním. V čele jejím byl hrabě z nedalekého panství, znamenitý jezdec a lovu milovník. Také jeho kůň stejně lehce jako jelen přenášel se přes všechny překážky.

Štvaný jelen doběhl až tam, kde mezi dvěma pahrbky bahnisko se rozkládalo nevelké, ale hluboké. Jediný skok, jelen přeletěl s pahrbku na pahrbek a hnal se dále. Hrabě honbou rozjařený, v radosti, že jelena už už dohání, nechtěl a ani nemohl zaraziti rozehnaného koně. Ten se vymrštil z pahorku divokým skokem, ale nedonesl jezdce na pahorek protější. Dopadl na bahnisko a zabořil se tam. Nemohl hrabě ani nohy ze třmenů vytáhnouti, ani kůň se nemohl dostati z bahniska na břeh. Zapadali hloub a hloub.

Zatím se už ukázala na pahorku lovecká družina a s ustrnutím patřila na nešťastného hraběte, který za malou chviličku zmizel v bahnisku. Nebylo pomoci, nikdo se na bahnisko nemohl odvážiti, a než by byli hraběti nějak přispěti, bylo po něm veta.

To bahnisko je v samé blízkosti studánky, jež po tom lovcově skonu nazvána byla Hraběcí studánkou. Voda její je vždy dobrá a studená.

Lidé podnes říkají, že bývá u té studánky slýchati o polednách dětský pláč. Když se tehda to neštěstí stalo a zvěděla o něm choť zahynulého hraběte, přijela s maličkou svou dcerkou ke vsi Horám a odebrala se k bahnisku, které se stalo hrobem jejího manžela. Velkým hořem sklíčená padla tam na zem a tuze plakala. Také dceruška její se rozplakala  a nebylo možné ji utišiti. A z té veliké lítosti se dítě rozstonalo horkou nemocí. Stále v blouznění volalo tatíčka a za dva dny skonalo.

Ten pláč u studánky, o němž lidé povídají, je prý pláč toho dítěte, které prý tu hledá zahynulého otce.
-------------------------------------------------------------

 

„Hejkálci na Kobylí hlavě“

Kobylí hlava je vrch mezi Chlístovem a Heralticemi. Od nepaměti prý se tady zdržovali hejkálci. V noci honili v lese zvěř a přitom hrozně hejkali. To jejich houkání za tmavých nocí bylo dobře slyšet v okolních vesnicích a také někteří lidé až z Předína a Opatova tvrdili, že je slyšeli.

Co se kdysi přihodilo sedláku Svobodovi. Ten jel pro palivové dříví do lesa na Kobylí hlavu, a protože dříví chtěl týž den vézt na trh do Třebíče, vyjel z domu ještě před svítáním. Noc byla jasná, obloha posetá hvězdami a měsíc vrhal mdlé světlo na cestu vedoucí lesem. Jelo se mu dobře. Hověl si na kozlíku, a aby mu nebylo chladno, zabalil se do teplého kabátu a nohy přikryl dekou. Najednou ho z podřimování vyrušilo jakési volání. Zbystřil sluch. Opět někdo z dálky volal: „Hej, hej, hej!“ To bude jistotně hajný, zabručel sedlák a také třikrát zavolal. Nikdo však hodnou chvíli na jeho volání neodpovídal. Najednou pozoroval, že koně zpomalili, jedou velmi pomalu, nepokojně. Seskočil z vozu, pohladil koně a ucítil, že jsou  zpocení. „To mi nejde na rozum, cesta vede zatím po rovině a koně táhnou jen prázdný vůz,“ divil se Svoboda a kroutil hlavou. Vyskočil znovu na kozlík, a jak se ohlédl dozadu, ve svitu měsíčních paprsků zahlédl jakousi tmavou postavu s divnou kapucí na hlavě. V sedlákovi se zatajil dech. „To bude hejkálek, Pán Bůh se mnou a zlý pryč!“ vyděsil se a v momentu omdlel. Zakrátko se z mdloby probral. Rozhlíží se opatrně kolem, nikde nikdo, byl sám. Z Heraltic slyšel zpívat kohouty a po hejkálkovi nebylo na voze ani památky. Tak popojel s koňmi ke hranici dříví, které tam měl připraveno, naložil polena na fůru a zrovna když se chystal k odjezdu, všiml si přicházejícího hajného. Hned mu začal podrobně líčit, co ho potkalo. Hajný poslouchal a rozvážně povídá: „Buďte nakonec rád, že to bylo takhle, mohl jste dopadnout daleko hůř. Já moc dobře vím, co hejkálci v těchto místech dovedou. Ale mohou vyvádět jenom do kohoutího zakokrhání, pak jejich moc končí a musí se až do příští noci skrýt.“ Po tomto setkání s hejkálkem už sedlák Svoboda v noci pro dříví na Kobylí hlavu nejezdil. Když později svým vnukům a vnučkám vypravoval, co se mu tenkrát přihodilo, nezapomněl jim připomenout, aby se hejkálkům neposmívali a hlavně po nich volání neopakovali.

-------------------------------------------------------------

"Zlatý kvítek"

Jak vznikla vesnice Zlaté Hory, o tom vypravuje pověst.

Před dávnými časy si to rázoval pocestný z Telče do Třebíče. Byl parný den, a tak si chasník povzdechl: „Musím si chvilku odpočinout, potom  se mi půjde líp,“ a natáhl se do chládku v místech, kde dnes leží ves Hory. Měl za sebou pěkný kus cesty, takže než bys řekl švec, usnul. Probudí se a vidí podle slunce, že je poledne. Rychle vstal, protáhl se a jak se rozhlížel po okolí, v tom mu padla do oka květinka žluťoučká jako sluníčko. Zalíbila se mu.
„Utrhnu si ji a dám za klobouk,“ řekl a pak s kytičkou za kloboukem vesele vykročil na cestu. Spěchal, aby mu v Třebíči nezavřeli bránu před nosem. Stihl to včas a zašel do první hospody. Jenom mu bylo divné, že se kolem jeleního paroží, na které pověsil svůj klobouk, zatavují lidé. Zeptal se tedy nejbližšího muže : „Občane, co se vám na mém klobouku tak líbí?“ „Ta kytička vypadá jako zlatá,“ opáčil tázaný. Další se přidal : „Sousedé, ale to kvítko je opravdu zlaté, podívejte se !“ Po chvíli si dal chasník říct a zašel s několika měšťany na radnici k purkmistrovi. I on naznal, že kytička je z ryzího zlata a vyptával se pocestného, jak a kde kvítko našel. Druhý den ráno se vypravili konšelé s chasníčkem k lesní mýtině, na níž květinka vyrostla. Žádnou podobnou tam nenašli. Zkusili tedy propírat písek v říčce Brtničce – a vida, vždycky jim v rukou zůstal maličký hrášek zlata. Potom to zkusili mezi skalami a měli opět štěstí: jak odloupli kus kamene, hned se třpytila zlatá zrnka.

Tak v těch místech založili doly i ves Zlaté Hory a tam, kde se vytěžený kámen drtil a propíral, postavili zlatomlýn.

Někteří vypravěči však tvrdili, že se to událo trochu jinak. Tím pocestným měl být tovaryš, který šel, jak to bylo tehdy za starých časů obvyklé vandrem z Třebíče do Telče. Další průběh byl stejný jako v našem vyprávění. V Telči se zastavil v hospodě na džbánek piva. Jeden místní občan tovaryšovi tvrdil, že kvítek je zlatý a navrhl, aby zašli k zlatníkovi. Když také on potvrdil, že květinka je opravdu z ryzího zlata, hned příští den se vypravili na místo, kde ji tovaryš našel, zkoumali půdu  a ukázalo se, že v zemi se nacházejí zlaté žíly. Vznikly zde doly na zlato i vesnice Zlaté Hory.

Ať tenkrát šel tovaryš z Telče do Třebíče, nebo z Třebíče do Telče, podle staré pověsti se hornické sláva zase jednou vrátí a opět bude v těchto místech zlata habaděj. Ale kdy to bude? I o tom se vypravuje. Do jedné šachty kdysi selka zasela mák. Kolik zrníček bylo ve vyrostlých makovicích, za tolik let budou doly obnoveny. Dříve však z té jámy vyběhne zlaté hříbě. A podle jiných to bude tehdy, až z říčky Brtničky vyskočí kůň Zlatohřívek a svým zlatým kopytem cinkne o kámen, který zakrývá doly.

Malá vesnička Zlaté Hory, která stávala kousek od Předín, blízko pramenů zlatonosné říčky Brtničky, se připomíná už v polovině 13.století. Podle historických pramenů se v okolí skutečně těžilo zlato a železná ruda. Léta ubíhala, přišly války, doly byly později opuštěny a zasypány. Ze světa zmizela i celá ves Zlaté Hory. Když byla vesnice znovu obnovena, časem lidé zapomněli, že se tu dříve dolovalo zlat, a začali jí říkat jen Hory.
-------------------------------------------------------------

 

 

"Zánik dolů u Předína"

V dávných dobách býval Předín bohatou hornickou obcí, známou široko daleko. Nacházely se tu doly na železnou rudu, stříbro a v okolí i na zlato.

Horníci, kterým se tehdy říkalo kovkopové, obdrželi od českých králů četné výsady, dostávali dost peněz a nežili si špatně. Ovšem na druhou stranu  dřiny a potu je to stálo dost.

Přišly však na ně najednou zlé časy! Po bitvě  na Bílé hoře začala v našich zemích  násilná kolonizace a předínští horníci, nekatolíci, se marně odvolávali na své stavovské i náboženské svobody. Císař jim stará práva odňal a nic nedbal, že horníkům ty výsady písemně zaručili čeští králové. Navíc si vyžádal pergameny k nahlédnutí. Někteří zkušení havíři radili svým předákům, aby vzácné dokumenty nevydávali z rukou, ale jiní namítali:  „Jenom je císaři půjčte, ať se přesvědčí, jaké máme svobody!“ Tak je vydali. Jenže císař bez váhání přikázal odvést pergameny do Jihlavy, kde vojáci tyto staré listiny na náměstí spálili.  Tehdy horníkům došla trpělivost. Začali se bouřit, sbíhali se noví a noví, takže v krátkém čase se Předínem rozléhal takový rámus, jako když se žene velká bouřka. Jeden přes druhého svorně křičeli: „Císař nám vzal naše privilegia, my mu vezmeme zlato!“ Začali se houfovat a vydali se k dolům. Jako vichřice, před níž není úniku, vtrhli havíři do štol, strhli výdřevu, štoly ucpali a zničili. To už do Předína dorazilo císařské vojsko a záhy vypukla nerovná řež. Havíři se bili statečně, ale proti dobře vyzbrojeným vojákům neměli se svými lopatami a kladivy šanci. Také je vojáci brzy rozehnali.

Jako památka na nerovnou bitvu se dodnes v místech, kde došlo k boji, nacházejí ostruhy, klíče, kladiva. Horníci se rozešli z Předína do různých končin a našli si práci jinde. Od těch dob se tu přestalo dolovat a jenom  stará  jména tratí jako Štulní, Sejfy, Štoky a další napovídají, kde se doly nacházely. Někdy prý se v těchto místech objevují mihotavé modravé plaménky. To se má čistit stříbro, které zůstalo v zemi nevytěženo.

  

V celém okolí Předína se zachovaly stopy po dávném kutání a dolování, ale písemné zprávy o tom se nezachovaly.  Železná ruda se tu dosud vyskytuje na povrchu na různých místech. Pouze v ústním podání se zachovala vypravování o těžbě zlata a stříbra, která je kladena do časů vlády českého krále Václava II.

Z knihy: Pověsti Třebíčska ( Miroslav Hedvábný)

 

 

 

 

© 2007relativedesign.cz