Obecní úřad Předín
675 27 Předín 243
IČO: 00290181
DIČ: CZ00290181
ObecPředín
Muzeum je otevřeno při zvláštních událostech obce a pro zájemce po domluvě
na telefonu 568 884 377, mobil: 724 991 913, e-mail: ou.predin@predin.cz
Vstupné je dobrovolné.
Těšíme se na Vás.
Již v roce 1959 bylo na schůzce důchodců usneseno zřídit „muzeum" obce Předína. Měly být zachráněny všechny nástroje knoflíkářského řemesla, soukenické nářadí starých vymřelých tkalců a všechno, co připomíná pěstování a zpracování lnu, pozůstatky z doby okupace, staré knihy, noviny, fotografie i zbytky z rozpadlé obce Petrůvky a pozůstatky hornické . V té době by se dalo ještě mnoho zachránit . Nevíme z jakého důvodu se toto neuskutečnilo, snad nebyla místnost pro exponáty a lidé většinu toho spálili, zničili jako nepotřebný odpad.
O padesát let později ( v roce 2009 ) si Vám dovolujeme nabídnou otevření Malého předínského muzea, kde jsme se pokusili památky na dávnou minulost shromáždit a zachovat je tak pro další generace. Děkujeme všem, kdo nám při této obtížné práci byli nápomocni.
Miroslav Sedláček, Miluše Pospíšilová
Perleťový knoflíček, takový maličký, běloučký jako stříbrný a větší a ještě větší, všech odstínů i barev.
Brože, spony, jehlice, popelníčky, náhrdelníky, kazety perletí vykládané a jiné ozdobné a užitečné předměty.
To jsou výrobky předínských knoflíkářů. A kde se to naučili dělat takové pěkné věci?
Před mnoha lety,když byl Předín takový maličký jako ten knoflíček lidí přibývalo, rostli, museli do světa, aby se něco naučili, aby se jim lépe žilo.
A jistě že tehdy nikoho nenapadlo, že se u nás budou dělat takové pěkné věci a posílat do celého světa a že těmi knoflíčky stane se Předín známý široko daleko.
Žilo se kdysi u nás chudě, chudičce. Kamenitá políčka rodila málo. Tkalci museli opouštět své stavy a horáčští barvíři kádě s indigem, protože je začala vytlačovat tovární výroba. Mnoho chlapců a děvčat muselo chodit koncem 19.století za prací do měst. Cílem byla většinou Vídeň, kde se učili různým řemeslům, děvčata většinou nastoupila jako služebné v měšťanských rodinách a jen málo se jich vracelo domů.
Ke změně došlo roku 1872, kdy se z Vídně vrátil Jan Šilhavý se dvěma tovaryši a zřídil si v Předíně dílnu na výrobu perleťových knoflíků v domku č. 84. Pracoval jako faktor vídeňského mistra. Od roku 1897 měl přihlášenou živnost perleťářskou v domě č. 28. Vyučil tomuto řemeslu další a ti zase další, zanedlouho téměř v každé předínské chalupě drnčel čamrdářský ponk umístěný přímo ve světnici. Teprve později až si vydělali peníze si někteří postavili dílnu. Knoflíkářství se stalo obživou mnoha rodin. Žilo se družně a vesele – konaly se muziky, hrála se divadla, podnikaly se výlety do Štulní,... Tato výroba přinesla celou řadu pracovních příležitostí a peníze. Při lehčích pracích našla zaměstnání i děvčata ( třídila knoflíky, našívala je na „grózy",..) a tak stále více mladých lidí zůstávalo doma. Z peněz perleťářů vyrostla po obou stranách silnice k Horám místní část Obora. První domy byly postaveny v roce 1907 a během několika let zde vyrostla celá osada.
Do Předína přicházeli odborníci z Vídně, kteří přednášeli mladým o nových poznatcích ve zpracování perleti, vyučení tovaryši odcházeli obvykle na nějaký čas pracovat do Vídně nebo do Žirovnice a domů se vraceli s novými zkušenosti a také s modernějšími představami o životě. Pronikání nových myšlenek se projevuje rozvojem spolkové činnosti ( čtenářský spolek Hálek s veřejnou knihovnou, občanská záložna, dělnický spolek, sbor dobrovolných hasičů, vzdělávací spolek Osvěta...).
Materiál na výrobu knoflíků - perleť se dovážela do Předína prostřednictvím velkých firem přes Terst a Hamburk. Velkoobchodníci ji nakupovali na aukcích v Londýně a Hamburku a potom ji mistrům prodávali.
Nejdražší knoflíky byly bílé, pěkně leštěné s odstínem stříbra, ale některé materiály byly méně cenné , hrající nežádoucími barvami a takové knoflíky vyžadovaly barvu stejnou a také móda žádala určité barvy. Na tuto práci byl u nás odborník Josef Valěš, který získal znalosti ve Vídni a zdokonalil se v Hanoveru.
První knoflíkářskou továrničku zřídil Jakub Obůrka. Začal skromně, ale již v roce 1912 se stěhovali do nového domu, kde byla rozsáhlá dílna, moderně zařízená, bylo dosti místa i pro našívačky. Stroje byly poháněny parou z dobře zařízené strojovny. To již byla firma Jakub Obůrka a syn. A pracovalo zde 50-60 lidí.
Již delší dobu byla mezi dělnictvem nespokojenost. Důvodem byly nízké platy , všichni dělníci byli odborově organizováni a vyhlásili stávku v roce 1920, která netrvala dlouho. Později začali uvažovat o vytvoření svého družstevního podniku , který v roce 1922 založili. Mělo název Dělnické výrobní družstvo perleťářů a patřilo pod Svaz družstev v Praze. Dobře se rozvíjelo, byla zde zavedena strojní výroba a jednalo se již o malou továrnu.. Hodně roků byl předsedou družstva Antonín Krutiš. Ve stejném roce začíná vyučovat Živnostenská škola pokračovací. V ní se vzdělávali učni a učnice z okolí. V roce 1926 je zřízen v obci sklad perletě a dělníci zde mohou nakupovat libovolné množství materiálu.
V roce 1927 byla do obce zavedena elektřina a knoflíkáři nezůstali pozadu, v každé větší dílně vrčela transmise i domáčtí dělníci si koupili motorek. Když se perleť lehčeji zpracovávala, zavedli někteří mistři perleťářskou galanterii, která šla dobře na odbyt. Řemeslo knoflíkářské překonalo řadu krizí, kdy byl nedostatek materiálu a perleťáři zpracovávali méně kvalitní perleť říční a došlo i na výrobu z kostí , ze dřeva. V době krize ( 30 léta 20.stol. ) byla ve stálém provozu pouze firma Jakub Obůrka a syn Dělnické výrobní družstvo perleťářů, dochází k úpadku perleťářství. Roku 1935 umírá Jakub Obůrka, jeden ze zakladatelů perleťářství v Předíně a firmu řídí jeho syn Bohumil Obůrka.
Později roku 1935 bylo založeno výrobní družstvo PERLA, kterému se tak dobře nedařilo.
V roce 1937-38 dochází k oživení řemesla, všechny dílny mají již strojní vybavení , není to již řemeslo, ale strojní výroba. Za okupace a ve válce pracují jen ti, kdo mají zásoby materiálu, není perleť, proto se zavádí výroba z náhradních hmot – z kalalitu, kostí i dřeva, dělníci hledají náhradní práci. Po 2.sv.válce se začíná perleťářský průmysl opět rozvíjet, vznikají nové provozovny - v roce 1947 je v Předíně ještě 19 perleťářských živností z toho 1 Dělnické výrobní družstvo a firma Obůrka a syn . Družstvo Perla se sloučilo s Dělnickým družstvem , předsedou spojených družstev byl až do znárodnění Otakar Zvěřina.
V 50. letech většinou pracují naši knoflíkáři pro Ko-hi-nor, národní podnik, jen ti, co mají ještě materiál pracují samostatně, ale své výrobky jsou povinni nabídnout národnímu podniku. V roce 1951 jsou i ty nejmenší perleřtářské živnosti zlikvidovány, perleťářský průmysl je začleněn pod národní podnik Koh-i-nor. V této době se vedení předínského provozu ujala Jaroslava Lapešová , později její manžel Tomáš Lapeš. Nějaký čas byla nejistota, jak to s knoflíkáři v Předíně dopadne. V roce 1953 bylo rozhodnuto, po intervencích na vyšších místech, že knoflíkářský průmysl v obci zůstane a že se zde bude adaptovat vhodná budova k soustředění výroby. Veškerá výroba jde pod jednotný název Perleťářský průmysl, závod Předín. Dělnický dům č.62 byl příliš těsný pro adaptaci na velký závod, proto bylo rozhodnuto vyměnit dům č.62 za rozsáhlý opuštěný dům č. 13 s velkou zahradou.
V roce 1956 je zahájena stavba nové továrny , stará stavba je již srovnána se zemí.V roce 1958 se knoflíkáři stěhují do nové moderní továrny, která přispěla ke zlepšení pracovního prostředí, pracuje zde necelá 100 dělníků. V roce 1963 dochází ke změně názvu na Knoflíkářský průmysl Žirovnice a předínský provoz byl do něho začleněn s 71 pracovníky. Počet pracovníků v provozu klesá.V polovině 60.let 20.stol začínají do výroby pronikat i nové hmoty – umělá perleť, která se vyrábí přímo v Žirovnici. V roce 1973 byla provedena rekonstrukce odsávacího zařízení a bylo vybudováno nové skladiště materiálu. Od roku 1974 byl celý provoz postupně přeorientován na výrobu knoflíků z umělých hmot. Všichni zaměstnanci se po několik týdnů seznamovali v Žirovnici s postupem výroby a s novými výkonnými automatickými stroji. V roce 1977 je přistavena dílna, vystaveny odlučovače prachu a trafostanice. Dokončena byla rekonstrukce domu č.4 , kde byla zřízena leštírna polyesterových knoflíků, které se zde také třídili, počítali a balili pro jednotlivé odběratele.
Provoz továrny byl dále vybaven dalšími tvarovacími a dírkovacími automaty X6, které byly šestivřetenové – současně se obrábí 6 knoflíků, 2/3produkce se vyváží do kapitalistických států a Sovětského svazu. Bylo přijato 15 nových pracovníků, převážně žen. Vedoucím provozu je František Rambousek. V 70. a 80.letech přispěl provoz finančními prostředky na výstavbu kulturního domu a mateřské školy. V roce 1980 dostává provoz zákaz pálit odpad z knoflíků u křížku při silnici do Heraltic, který občany řadu let obtěžoval a odpad je do odvážen do Žirovnice. Počátkem 90.let minulého století se začínají projevovat potíže s odbytem a prodejem knoflíků. Omezuje se výroba a začíná se s propouštěním pracovníků. Koncem září 1991 končí definitivně výroba knoflíků v Předíně. Část strojů je odvezeno do Žirovnice a objekt továrny je v roce 1992 privatizován, majitelem se stává Jiří Svoboda – firma FAGUS, která zde začíná vyrábět truhlářské výrobky a sedací soupravy.
Perleťáři nevyráběli jen knoflíky, našli se mezi nimi i jedinci, kteří měli schopnost využít perleť i k účelům uměleckým. V Předíně k takovým posledním mistrům patřil pan Josef Havel ( 1910-1992 ), za svůj tvůrčí přístup v perleťářské tvorbě byl mistrem uměleckého řemesla. Každý úlomek perleti dovedl použít jako vzácný kus pro svůj výtvarný záměr. Svědčí o tom perleťové intarzie, popelníky, přívěsky, brože, spony do vlasů, náramky a náhrdelníky, které po sobě zanechal. V obřadní síni kulturního domu se nachází památka na jeho mistrovství využít perleť s citem pro materiál - židle zdobená perletí.
Jan Šilhavý – první knoflíkář 1850 – 1927
Podle vyprávění paní Marie Michálkové, neteře Jana Šilhavého, je jeho životopis v Knoflíkářské kronice napsán tak jako by ho vyprávěl on sám.
Narodil jsem se v Předíně v roce 1850. Když mi byly čtyři roky, zemřela naše maminka. Můj otec František Šilhavý, kolář v Předíně, se brzo oženil podruhé. Po první matce jsme byli čtyři kluci, po druhé matce bylo pět dětí, tři kluci a dvě děvčata, byla nás pěkná hromádka. Druhá matka byla nám sirotkům pravou macechou. Když mi bylo třináct roků, musel jsem z domu pryč. Měl jsem jednu košilku z tlustého domácího plátna, naproti nám bydlela stará výměnkářka, která mi košili vyprala a zašila mně do ní dva zlaté a na cestu jsem od ní dostal kus chleba, to bylo všechno, co jsem měl sebou. Matka mně ani košili nevyprala.
Do Vídně jsme šli pěšky, cestou jsme žebrali o trochu jídla, spávali jsme na půdách na seně u dobrých lidí. Bylo nás šest kluků, vedl nás tam nějaký člověk z Opatova, který uměl trochu německy. Ve městě nás umístil všechny za dva dny. Za dovedení dětí do Vídně se tehdy platily dva zlaté a trochu pohoštění. Vzpomínám si, jak jsme v Holabrunu ještě s jedním kamarádem žebrali u pekaře, ten nám dal každému rohlík a když viděl oknem četníka, dal nám každému pětník. Četník zjistil, že máme peníze a dal nám pokoj, jinak by nás poslal šupem domů, žebrat se nesmělo.
Já jsem se dostal do výroby perleťových knoflíků. Byl jsem šťasten, přestože mistr, mistrová i dělníci byli trochu hrubí, ale jídla bylo dost, plat jsem jako učedník žádný neměl. Učil jsem se čtyři roky.
Ale tenkrát se dělalo všechno ručně, žádné stroje nebyly, obzvlášť na knoflíky. Hlavně trpěly hodně nohy, protože se stále šlapalo, jiná síla na pohon ponků nebyla. Ještě jsem nebyl ani tři měsíce dělníkem a začala mě bolet noha, musel jsem nechat práce a jet domů. Nemocenská pokladna nebyla a na doktora jsem dosud neměl peníze.
Přijel jsem domů a byl jsem nemile přivítán, noha mě hrozně bolela, podebírala se, lékaře mně nevolali, stálo by to hodně peněz, tak jsem se léčil, jak kdo poradil. Konečně otok uzrál, propustilo se mně to, ale ne a ne se zahojit. Trvalo to skoro celý rok, než se noha zahojila, ale zeslábnul jsem, máma nás moc nešetřila, jídla bylo málo a špatné. Měl jsem jednoho vlastního bratra, bal hrbatý, matka byla nevrlá a konečně řekla tatínkovi, že již nás živit nebudou, abychom šli do světa žebrotou, já bych zpíval a bratr by mohl hrát na harmoniku. Tatínek nás chtěl na tu žebrotu vypravit, bratr ale řekl, ne tatínku, jen co bude Honza zdravý, jdeme pryč.
A tak jsme šli, bratr se dostal do učení ke krejčímu a já zase s tou bolavou nohou ke známému mistrovi, ke knoflíkům. Pracoval jsem nějaký čas, až mně mistr řekl : Jeníku takhle to s tebou nepůjde, byl by z tebe mrzák. Já ti dám práci domů. Můžeš si vzít nějaké chlapce a vyučit je knoflíky, budeš mít dosti jiné práce , abys nemusel šlapat.
Byl jsem plný radosti, jel jsem domů, najal jsem si malý byt, vzal jsem si živnost, postavil jsem ponky, které mistr z Vídně poslal, do světnice a dali jsme se do práce. Bylo nás pět, vlastně šest, já ponk ani neměl, nebylo místo, ale měl jsem stále co dělat, abych všechno zařídil. Dva dělníci se mnou dojeli z Vídně, a to Karel Střecha a J.Hejtmánek, učedníci byli Josef Obůrka z Valdorfu, Antoním Krutiš a Josef Doležal. Tak jsem začal v Předíně knoflíkářské řemeslo v roce 1872.
Dům u kostela č.28 jsem od otce koupil, aby se mohly vyplatit podíly ostatním sourozencům. Dolní místnosti byli dílny a skladiště. Obchod se s míšeným zbožím byl ve stálém provozu, tak jsem všechno dal do pořádku a vedl dál.
Když rodiče zemřeli, oženil jsem se a při pilné práci dobře se nám dařilo.
V perleťářství se používalo převážně perleti z ulit a škeblí nejrůznějších plžů i mlžů, které pocházely většinou z teplých moří. Klasickým nalezištěm byly pobřežní vody Rudého moře, Perského zálivu, Indie a přilehlých ostrovů, Indonésie, dále pak Austrálie, Polynésie a Střední Amerika. Lastury byly vlastně odpadem lovců perel a hodně jich na břehy také vyplavoval příliv. Do přístavů byl dovážen jako lodní zátěž.
Obzvláště ceněna byla bílá perleť Makassar z Celebesu, dosahující průměru až 27 cm. Oblíbená byla perleť Haliotis Iris, která má krásný opálový lesk. Hojně se užívalo též perleti plžů rodu Trochus. Jejich kuželovité ulity jsou v perleťářství známé pod jménem Trokas. Perleť z ulit plžů rodu Turbo je označována jako Burgos. Za zmínku stojí i tmavá perleť z Tichomoří zvaná podle naleziště Tahiti , je šedá s černými okraji.
Perleť se dovážela prostřednictvím hamburských a vídeňských firem v bednách po 50-100kg nebo v pytlích z tropických rostlin. Materiál se ukládal do nádob s vodou nebo do sklepa, aby nevysychal a při zpracování tak neprášil. Mistři vydávali materiál dělníkům a řídili celou výrobu.
Dělníkovi, který perleť zpracovával se říkalo čamrdář a knoflíkům čamrdy. Šlapacímu a později elektrickému soustruhu se říkalo ponk. Ponky byly zasílány z Vídně. Zpočátku byly jeho jednotlivé části téměř všechny dřevěné a zručný perleťář si je vyrobil sám. Na něm se prováděly všechny operace při výrobě knoflíků vyjma leštění. Později byl ponk modernizován a dřevo se nahrazovalo železem.
Perleťové lastury se máčely před zpracováním několik dnů ve vodě, aby se snadněji opracovávaly.
Velikost knoflíků byla udávána sudými čísly od nejmenších 8 ( osmiček ) do 60. Obyčejné košilové knoflíky jsou 18 ( osmnáctky ) a mají průměr asi 11 mm. Tvar se označoval jmény : parízky, ostré, misky, talířky, vulsty, khesle. Podle jakosti třídili se knoflíky na 7 druhů.
V 19.století se pěstovalo hodně lnu, všechno ložní i jiné prádlo bylo lněné, domácí výroby. Jednalo se o namáhavou a zdlouhavou práci zabírající značnou část roku. Na kraji obce stála prostorná pazderna se třemi velikými pecemi, kde se len sušil a to bylo od podzimu a i v zimě. Jeden druhému si vypomáhali. Když se len z pece vyndal, tak se na špalku natloukal, na trdlici trdloval a vochloval, až byla čistá jemná koudel.
Pak se doma předlo, každá žena měla přeslici, koudel na kuželu a předly celé dny a večery. Na prádlo musely být nitě čisté a tenké, na pytle, postlanky mohly být hrubší.
Když bylo dost přaden nití, odneslo se to ke Kadlecům, Kaškům nebo Barákům, bylo zde takových tkalců několik, z celého okolí k nim lidé dováželi přadena na plátno.
Jakmile se otevřelo jaro a slunce začalo přihřívat, byla na loukách pod rybníkem horečná práce s bílením plátna. Celé štoučky plátna se natáhly, napnuly, upevnily na kolíky, aby byly ve vzduchu a stále se polévaly vodou. Než se celý pás polil byl, už na začátku zase suchý a čím víc se poléval a sušil, tím bylo plátno lepší, hladší, jemnější a bělejší. To bývala radostná práce pro děvčata, neboť toto plátno bylo z větší části na jejich výbavu. Počátkem 20. stol.domácí výrobu vytlačila tovární strojová výroba.
Mezi Opatovem a Želetavou na západní Moravěse rozkládá území zlatonosného revíru. K této oblasti se vztahuje množství pověstí, mezi nimiž lze nalézt i ty o vzniku a zániku dolů vHorách. Podle jedné z nich objevil pocestný, který se ubíral z Telče do Třebíče, v místě Horzlatý kvítek.
Počátektěžby zlata spadá nejpravděpodobnějido 13. století, archeologicky je
těžbazlata doložena v 13. až 16. století. V období vrcholného středověkuse v severní části dnešních Hor nacházelo intenzivnětěžené důlnípole, které souviselo s nedalekou osadou Malý Štítek. Středověkédolování zaniklo ve 14.-15. století. V polovině 16. století byla na okraji starého důlního pole založena nová hornická osada Hory.
Úpadek a následný zánik dolování nastal pravděpodobněpočátkem 17. století.
Dodnes jsou na několika lokalitách patrné stopy po středověkémrýžování a dolování zlata. V okolí Předína se jedná jednak o primárnívýskyt zlata u Hor – Zákopy, Štůlně. Mimo ně zde lze najít také sekundární ložiska (rýžoviště), jako jsou Hory – Horský potok, Předín – Brtnička (Zejfy),..
Zlatonosné zrudnění mělo oproti jiným podobným revírům v Čechách a veSlezku spíše menší rozsah a nejbohatší partie byly do poloviny 14.století jižvyčerpány.
Jednáse o komplex pinek nacházejících se přibližně 0,5km na V od Hor (vpravo od cestydo Předína). Tento komplex leží v lese patřícím do katastru obce Předín a součástí lokalityje i přilehlépole mezi silnicí Hory-Předína předínským lesem. Pinkyjsou značnězarostlé a porostlé kořenovým systémem stromů, což ztěžuje odběr vzorků. Jsou kruhové s odvalem po obou nebo jedné straně. Průměrná hloubkapinek je 2 m a průměr 8 m. Pouze jedna pinka byla výrazněvětší (průměr10 m, hloubka3 m). Na poli se nachází kusy zlatonosného okrově zbarveného křemene (žíloviny)vzácně s makroskopicky viditelným zlatem. Bylozaměřeno celkem 5 pinek.
Tatolokalita se nachází přibližně350 m na VJV od okraje Hor (u předínského lesa). Jednáse o pole bez dnes rozpoznatelných stop po dolování. Na okraji lesa byl odebrán pouzejeden vzorek křemennéžíloviny s kvarcitem a makroskopicky pozorovatelným pyritem.
Zákopyse nacházejí v lese jižně od Hor vzdáleném přibližně1 km od obce. Jedná se oplochu pokrytou pinkami ležící v katastru obce Předín a Želetava.
Hloubkapinek se pohybuje v rozmezí 0,5-2 m a průměrv rozsahu 2-8 m (nejčastěji kolem 4,5 m). Pinky jsou zaneseny dřevem a hrabankou, některé téměř zcela.
